Z Malajsie: Niah - národní park a jeskyně

Den první - Příjezd
Z hlavní křižovatky je to do Niahu kus cesty, tak jsme si vzali taxíka. Díky drzosti mého společníka, je to právník, jsme jeli za polovinu tam, a i příští den zpátky. V Niahu jsou dva hotely stejného jména, jeden velký a drahý Niah Cave Hotel, druhý zapadlý malý a levný Niah Cave Air-Cond Hotel. Air-Condition je anglicky klimatizace. Taxikář nás zavezl k tomu druhému. Číňan byl velmi vstřícný a hodný, ovládal dobře angličtinu. Pokoj byl, ostatně jako všechny čínské hotely, velmi čistý a levný. Snad jako v pohádce, měl číňan za své dobré služby jednu podmínku, příchod před 22h, hotel se zamyká.
Večer jsme si sedli do větší restaurace. Připomínám, že všechny jsou tady otevřené, tj. plastové stolečky pod pevným přístřeškem z vlnitého plechu. Jedna z obsluhujících byla neuvěřitelně půvabná asiatka, tak jako většina, měla na sobě těsné krátké šortky. Nemohl jsem z ní spustit oči, filmy nelžou, ty největší krásky najdete v malých pajzlech jako Niah. Pak si k nám přisedl postarší Ind. Vládl angličtinou a objednal nám piva, pak ještě jedny piva. Právník utekl prý je unaven. Ind objednal další piva a nějaké dobroty, přišla jeho žena. Mám pocit že měl dost, já jsem byl příjemně přiopilý. Pak se zjevil opět právník a říkal něco o tom, že jsou tam noční kluby, pak zas zmizel. Ind se divil, že ještě nespí. Komentoval jsem to jedním slovem "Girls".
Ind byl, asi ještě je, manager pro sběr palmových plodů. Slovo manager zní vznosně, ale radši jsem se dál neptal. Jen připomenu, že Malajci vykácli a nahradili původní pralesy olejovými palmami. Malajsie je největší vývozce palmového oleje na světě, a není se čemu divit. V průběhu naší konverzace havaroval na křižovatce poblíž kamión, sjel ze silnice a porazil několik palem, než se zastavil. Bohužel se jednalo o okrasné palmy.
S hrůzou jsem si uvědomil, že je deset, a že se zavírá hotel. Rozloučil jsem se s Indem, který se jal zaplatit všechnu útratu, vždyť je manager, a spěchal do hotelu. Nesl jsem s sebou ještě netbook, protože jsem se před večeří zastavil v IT obchodě na internetu. Jak jsem tak koukal na kouřící kamión uklouzla mi noha po vlhkém chodníku a praštil jsem s sebou o zem. Jen jsem zahlédl jak z pouzdra netbooku vylétl mobil a zmizel ve tmě v trávě. Chyběla mi také jedna žabka, jako by se do země propadla, zrovna teď když spěchám. Uklidnil jsem se, a jako první jsem se jal hledat mobil, s odhadem směru kterým vylétl, jsem ho po chvíli v trávě našel. V čechách bych si toto dovolit nemohl, už bych jistě měl ruku od psího exkrementu. Teď bota, našel jsem podrážku, která zůstala o krok zpátky. Plastový řemínek jsem vytušil a nahmatal pod obrubníkem. Zul jsem se úplně vzal jsem byty do jedné ruky, netbook do druhé, a šel k hotelu. Ten byl už zamčený. Zavolal jsem skrz mříže, objevil se číňan a ptal se po mém kamarádovi. Ten na hotelu ještě nebyl. Dal jsem si tedy věci do pokoje a šel ho bosky hledat
Dorazil jsem do prvního nočního klubu, bos. Místní mě přivítali mile a holky se na mě začli lepit. Ha, že by oblíbená bledá tvář. Dýdžej a pravděpodobně i místní pasák, mohlo mu být tak 16, 17, byl velmi milý a nabýdl mi své boty. Opravdu se mi přestalo chtít do hotelu, až teď jsem si uvědomil, jak je číňanovo podmínka krutá. Dýdžej neuměl moc anglicky, tak mi přihrál jednu svou děvu, aby mi pomohla. Pomohla. V Niahu byly pravděpodobně jen dvě bílé tváře. Právníka jsem našel na druhém nočníku, kde probíhala keraoke. Družil se tam k jedné baculaté asiatce, místní popové zpěvačce, haha. Do hotelu zpátky nechtěl. Nakonec se mnou ale šel. Číňan mi dal pro něho číslo, ať zavolá, až bude chtít zpátky, a právník zmizel ve tmě ulice. Možná má něco do sebe, prosazovat své zájmy na úkor druhých. Nicméně pak asi člověk jedná stejně i se svými blízkými, na kterých mu záleží, a ty pak odvracejí tvář. Šel jsem spát.

Na křižovatce před Niahem

Hm...

Strop hotelového pokoje

klima i tento větrák dělali hrozný kravál,

tak jsem pustil větrák nade dveřmi

veškeré vybavení pokoje stůl židle, dvě postele

postele

Den druhý - Národní park, Long house, jeskyně

Ráno jsem se vysprchovali a sbalili. Číňan dodržel slovo, a i přes noční incident, nám dovolil nechat batohy. Nicméně batohy jsme nechali u mříží u vstupu do hotelu, což je veřejné místo, kde každý chodí. Zamknul jsem si tedy batoh na zámečky, kdyby někdo chtěl využít příležitosti a šmejdit. Do svého tajného opasku jsem si dal pas, bankovní kartu, na kterou mám pojištění, a hotovost. Do kapsy kraťasů si vzal mobil.
Prvně nás čekala cesta do národního parku. Právníkův průvodce nás navedl na zkratku podél řeky, tak jsme mohli jít pěšky a ušetřit za taxi.
Za vesnicí jsem si uvědomil, že jsem se nepřezul a jdu stále v žabkách. Mávl jsem nad tím rukou. Podél řeky vedla nádherná pěšina občas vysázená úzkými betonovými bloky, a tak jsem šel i bos. Občas jsme narazili na domek, na dřevěných pilířích a se střechou z vlnitého plechu. Byly to domky těch nejchudčích. Žili v nich rodiny s dětmi.
Do národního parku jsme dorazili zadní brankou, tak jsme se prošli napříč aréálem, zpět k hlavní bráně, kde si opět zapsali číslo pasu. Dostali jsme mapku parku, černobílou kopii mnoha kopií. Paní nám obtáhla vše podstatné tlustým fixem. Vzhledem k velikosti mapky zabírala tlouška fixu na mapě tak 100 metrů. K jeskyním to bylo 4 km džunglí. Poznamenal jsem, že nemám dokonce ani boty, a tak doufám že přežiju. Paní se jen usmívala, a řekla "enjoy". Doufal jsem, že to bylo určeno mně a ne pijavicím.
Vstup do národního parku byl přes řeku, jak příznačné. Zajímalo by mě, jestli toto pravidlo platí u všech národních parků. Nešli jsme ovšem po lanovém mostě, ale svezli se s převozníkem. Nic romantického, Yamaha Enduro. Za řekou nezačínala hned naturální džungle, ale byly tam stylové budovy a dřevěné lávky. Jedna z budov bylo museum. Ráno bylo ale zavřené a tak jsme se rozhodli zastavit cestou zpět.
Džunglí jsme šli nejprve po příjemném betonovém chodníčku, a pak po dřevěné lávce, která vedla až k jeskyním. Bylo to za potřebí, protože džungle byla jedna velká mokřina. Někde místo dřevěných latí, byly pro chození použity plastové protiskluzové latě. Jít po nich bos bylo příjemné. Některé se ale zkroutili pod palbou slunečních paprsků, které v některých málo místech pronikali skrz majestátné stromy.

* * *

Před samotnými jeskyněmi, na rozcestí k Long House, byly mini stánky s ručními výrobky a s plechovkami v ledu. My jsme s sebou v ruce nesli dvoulitrovku vody, kterou jsme kopili ve městě za jeden ringgit, a která byla už napůl vypitá. Rozhodli jsme se jít neprve k Long House. To je velmi dlouhý dům, kde žije mnohogenerační rodina. Kousek za stánkama s sebou právník poprvé seknul, uklouzl. Asi nešlo o hlavní atrakci a tak byla lávka na mnoha místech rozpadlá. Na rozdíl od stávající lávky, neměla zábradlí a nekroutila se. Kilometr dlouhá rovná cesta, pro plzeňáky prostě kilometrovka.
Vesnice připomínala tu vodní z Bruneje, akorát bez vody. Prohlédli jsme si ji a udělali pár fotek. Lidi na nás koukali, měl jsem špatný pocit z toho, že je máme jako atrakci. Nebo to bylo opačně. Měli tam také moc pěknou školu. Hned jsem si zpomněl jsem si na kamarádku.
Podle mapky, jsme měli navázat na druhou cestu a přijít rovnou k jeskyním. Tu se nám ale najít nepodařilo, a tak jsme se vrátili na rozcestí se stánky.

* * *

Vydali jsme se přímo k jeskyním. Prošli jsme kolem dřevěného lešení, skoro jak z předminulého století, a dostali se do táhlé otevřené jeskyně. Velký prostor nás fascinoval. Prošli jsme ji, a vydali se po lávce dál. Zaplavil nás ale nepříjemný pocit, že to je vše, protože další ze dvou jeskyň, měla být s malbami pravěkých lidí, a ta byla právě v rekonstrukci, zavřená. Očekávání se ovšem nenaplnilo a mi vešli do ústí obrovské jeskyně, té skutečné jeskyně. To předtím byla jen jednohupka, proti tomu co jsme viděli. Mohu přiznat, že to byl největší uzavřený prostor, ve kterém jsem kdy byl. A asi to tak i nadlouho zůstane.
Podařilo se mi udělat pár fotek. Byl jsem vděčný za svoji prozíravost, a zkušenosti s nočním focením, které jsem nabral v Kuala Benait.
Odtud jsme vyrazili do ústí jeskyně. Pomalu se začlo stmývat, a když jsme dorazili na vrchol velkého schodiště, které se začalo svažovat dolů kamsi do temnoty, rozžnul jsem čelovku, kterou jsem si za pět ringgitů půjčil ve stánku před museem. Celou dobu mi ta laciná mrcha tlačila v kapse. To mám za to, že jsem si tu svoji nechal v batohu v hotelu.
Právník sebou ve značkových keckách New Balance, opět sekl. Chvíli po tom, co mi předal "zdroj světla", který jsme tak naštěstí nemuseli hledat kdesi v hlubinách pod vysutým schodištěm. Dostali jsme se do temného místa, kde nebylo už možné fotit. Přesto oči si rychle přivikly a pochvíli chůze jsme narazili na výhled opačného ústí jeskyně, které slabě osvětlovalo vyhlídkové odpočívadlo. Kupodivu bylo odpočívadlo i zastřešené. Bylo to z důvodu, že kdesi vysoko nad námi byl otvor. Otvor, ze kterého nepřetržitě kapala voda. Ne snad, že by venku pršelo, ale voda z okolní džungle stékala do jeskyně. Počítal jsem, jak dlouho padá kapka z vrcholu. Tedy alespoň od té doby, kdy se začne třpitit ve světle z otvoru, tak abych ji mohl vidět. Napočítal jsem několikrát 9 sekund. Později jsem spočítal dráhu podle gravitačního zrychlení. Vyšlo mi necelých 400 metrů. Zdálo se mi to příliš, a tak jsem započítal i odpor vzduchu. Musel jsem proto vytvořit program, který i s různými obměnami konstant, vykazoval rozdíl výšky pádu jen pár metrů. I kdybych počítal sekundy o něco rychleji, výška by stále překročila hranici 300 m. Je pravdou, že otvor byl na samém vrcholu kopce, ve kterém se jeskyně nalézala. Takovou monumentální výšku v uzavřeném prostoru bych ale nečekal. Kdo někdy viděl vysílač Krašov nebo Kojál, ví jak takových 320 metrů fascinuje (a příznivci japonského komiksu Blame můžou závidět ten dotyk reality).

Z otevřeně-uzavřeného prostoru jsme se přesunuli do temného tunelu. Právník opět uklouzl, a já si pochvaloval svoje protiskluzové žabky. Prošli jsme až k ústí jeskyně, kde na nás čekalo odpočívadlo a mříže. Cesta k prehistorickým kresbám byla uzavřena.

Vraceli jsme se stejnou cestou a v nejnižším a nejtemnějším bodě odbočili na jiný chodníček, který nás navedl ke schodišti, po kterém už dlouho nikdo nešel. Je to zajímavé, protože návštěvníků jsme potkali cestou skrz jeskyně dost. Žádná skupina však s jistotou nešla tudyma. Žádné velká odkrytí se však nekonala, až na to, že jsme vylezli po schodech tak do 12 patra, abychom potkali velmi početnou letku netopírů. Jen jsem se modlil, abychom se nemuseli vracet, nemuseli.

* * *

Blízko Miri ve vnitrozemí, je prý ještě větší jeskyně. Těžko si to představit.

Cesta zpátky parkem byla únavná. Došla voda. Prohlédli jsme si museum, ve kterém byly repliky kreseb, o které jsme přišli. A odpočali si. Pak vyrazili zpátky do města. Po návratu do hotelu jsme našli batohy v pořádku, zavolali jsme taxi a hned po příjezdu na křižovatku naskočili do autobusu směr Bintulu.